Ve starém městečku obklopeném mlhou stál dům, o němž si lidé šeptali podivné věci. Nebyl to žádný chátrající strašidelný hrad, žádné rozbité okenice či hrozivé skřípání prken. Na první pohled působil až podezřele normálně – dokud jste si nevšimli jedné zvláštnosti. Nevytvářel žádné stíny.

Nikdo si nevzpomínal, kdo jej postavil. A nikdo nikdy neviděl nikoho vycházet ani vcházet. Přesto se ve večerních hodinách za okny rozsvěcelo světlo.

Jedné noci se Marek, mladý fotograf, rozhodl přijít na kloub této záhadě. Vybaven baterkou a starým fotoaparátem prošel ulicí a stanul před domem. Když se přiblížil k domovním dveřím, vzduch kolem něj zvláštně zhoustl, jako by jím proudila neviditelná síla. Zvedl ruku, aby zaklepal, ale dveře se před ním samy pootevřely s tichým zaševelením.

V místnosti panovalo prázdné ticho. Bylo tu vybavení, ale působilo opuštěně – jako by dům kdysi obývali lidé, kteří ale jednoho dne prostě zmizeli. Pak si všiml něčeho, co mu sevřelo hrdlo strachem: nebyl tu jediný stín. Ani jeho vlastní.

Rychle vytáhl fotoaparát a pořídil několik snímků. Jakmile stiskl spoušť, ozvalo se za ním tiché zašustění, jako by se po podlaze něco plazilo. Otočil se a spatřil temný obrys lidské postavy. Ale nebyla to postava z masa a kostí – byla to jen stínová silueta bez těla.

Marek ucouvl, ale stín se k němu přibližoval, pomalu a klidně. V tu chvíli pochopil strašlivou pravdu – tento dům nevrhal žádné stíny, protože je všechny pohltil. A on, tím že sem vstoupil, právě ztratil svůj vlastní.

Ráno našli jeho fotoaparát před prahem domu. Poslední snímek, který pořídil, zachycoval jeho postavu – ale bez obličeje, jen s nejasnou tmavou skvrnou, kde by měly být jeho rysy. Po něm samotném však nebylo ani stopy.

Dům dodnes stojí. A pokud se tam někdo odváží vejít… možná se z něj už nikdy nevrátí.